Červená barva se mi moc líbí. Mám červené auto, červený diář a spoustu červených doplňků. Jen červenou propisku na opravování
chyb v mém penálu nenajdete.
Taky vám přeběhne mráz po zádech, když si vzpomenete na svá školní léta? Na zkoušení u tabule, nervozitu, stažený žaludek a učitelku, která se z vás snaží před celou třídou něco vydolovat? To, co našimi vzpomínkami často prochází jako červená nit, je STRACH. Strach, že uděláme chybu.
Náš vzdělávací systém je v mnoha ohledech založený na
soutěživosti a klade velký důraz na bezchybnost. Každé zaváhání, každá chyba
znamená, že je něco ŠPATNĚ! Káravý pohled, červený vykřičník a stupeň dolů! V tomhle
systému jsme všichni vyrostli. Formoval nás mnoho let. A tak není divu, že se
nám strach, že něco uděláme nebo řekneme špatně, zaryl pod kůži a jakmile před námi přistane papír s poznámkami psanými červenou tužkou, spíš než jako komentáře a podněty je vnímáme jako kritiku. A to je důvod, proč ve svých lekcích červenou tužku nikdy nepoužívám. Protože nechci, aby se mí klienti cítili mizerně.
Jenže to, co je ve skutečnosti špatně, je právě tenhle strach.
Svazuje nám ruce (a v případě angličtiny i jazyk), brání nám naučit
se něco nového nebo se s někým novým seznámit a popovídat si s ním, a
upírá nám tak možnost mít ze sebe a svých pokroků radost, brzdí nás a brání nám v pohybu. Jeho centrum je v amygdale, nejstarší části našeho mozku, a jeho primární úkol je připravit nás buď na boj, nebo na útěk. Jakmile nás přemůže strach, ztuhneme, rozbuší se nám srdce a stáhne žaludek. Jsme připravení se s někým poprat nebo prchnout do bezpečí, ale určitě ne si s někým příjemně popovídat nebo se něco nového a zajímavého dozvědět.
A proto, pokud se něco opravdu chceme naučit, je potřeba tenhle mindset změnit, strach z našeho slovníku jednou provždy vymazat a chyby začít chápat jako něco, co nám ve skutečnosti pomáhá učit se, rozvíjet se a tvořit.
Ne nadarmo se říká, že "chybami se člověk učí". A aby to učení opravdu někam vedlo, je potřeba ho vnímat jako proces, který nás rozvíjí, rozšiřuje naše obzory a umožňuje nám potkávat nové přátele. Mělo by nás bavit a dělat nám radost a břicho by nás u něj mělo od smíchu bolet. Strach v něm místo nemá.
Podívejte se někdy, jak malé děti staví domečky z lega. Poskládají k sobě pár kostek, svůj výtvor si prohlédnou, poslední tři kostky odeberou a vymění je za jiné. Stavbu domečku vnímají jako proces, při kterém je naprosto v pořádku, že se něco nepovede, vymění za lepší, přestaví nebo úplně změní. Vezměte si z nich příklad a zkuste k učení angličtiny přistupovat se stejnou svobodou a lehkostí. Dovolte si dělat chyby, nepranýřujte sami sebe za každou špatnou předložku a radujte se i z těch nejmenších úspěchů.
Angličtinu se učíte, abyste se domluvili. Léta jste, týden co týden, chodili do
jazykové školy, za kurzy zaplatili hromadu peněz a teď se bojíte otevřít pusu?
Není to škoda? Nedělejte z komára velblouda, chyby přeci děláme všichni! I ve vlastním jazyce, natož v cizím.
Většině z nich nebude v záplavě slov a informací nikdo přikládat váhu,
protože budou tak drobné, že v porozumění nijak bránit nebudou. A když se vám náhodou
opravdu "zadaří" a řeknete něco úplně jiného, než jste chtěli, bude z toho
aspoň skvělá historka, kterou na příštím večírku pobavíte své přátele 😉.
Jak se se strachem z chyb perete vy? Pokud i vám svazuje jazyk a rádi byste s tím něco udělali, napište mi zprávu přes kontaktní formulář nebo e-mail na karolina@rybkova.cz. Učím off-line v Jičíně a on-line kdekoliv, a strachu z mluvení zbavím i vás.
K tomuto článku mě inspirovala moje nedávná účast na online konferenci pro lektory cizích jazyků, kde jsem měla tu čest být jedním z 23 řečníků, kteří zde přednesli své příspěvky. Mluvila jsem o pěti aspektech, které je dobré si pohlídat, když jako lektor chcete svoji práci dělat dlouhodobě a spokojeně.
Moje mateřština, český jazyk, je velmi složitá. Gramatika je komplikovaná, rozsáhlá a náročná i pro nás, rodilé mluvčí, a její výuce se ve škole věnuje hromada času. Na druhou stranu s výslovností si my, Češi, hlavu lámat moc nemusíme – slova se v češtině čtou tak, jak se píšou. A možná i to je důvod, proč i při výuce cizích...
S pojmy "extrovert" a "introvert" se už někdy určitě potkal každý z vás. Definice říká, že extroverti jsou osoby, které čerpají energii a inspiraci především z okolního světa, zatímco introverti ji čerpají ze světa vnitřního, ze svých pocitů, myšlenek a prožitků.
Potřebujeme ještě v dnešní době k výuce jazyků učebnice? Mají nám stále co nabídnout, nebo už patří do starého železa? Dokáže výuka bez učebnic využívající autentické materiály, zážitky a komunikaci s rodilými mluvčími učebnice 100% nahradit? A je taková výuka tím správným řešením pro všechny?
Nedávno mi volala moje klientka, se kterou se dvakrát týdně potkáváme online na individuálních lekcích. Jestli prý bych se nechtěla ujmout výuky jejího kolegy..?
Na začátku ledna jsem si dala dárek. Po podzimu, který byl v mnoha ohledech náročnější, než jsem čekala, jsem si uvědomila, že ačkoliv miluju svoji rodinu i svoji práci a nevyměnila bych je za nic na světe, potřebuju si od nich trochu odpočinout. A protože jsem introvert a občas dost příšerný asociál, nejlíp dobíjím baterky když jsem sama.
Klienti, kteří se na mě obrací s poptávkou po spolupráci jsou z velké většiny lidé, kteří vědí co chtějí, jsou rozhodnutí pro to něco udělat a na úvodní konzultaci tak přichází s předem formulovaným cílem.
Angličtinu potřebujete ke svému životu nebo práci, ale stále se vám nedaří ji naučit. Už několikrát jste zkoušeli začít, chodili jste na kurzy do jazykovky a po večerech šprtali nepravidelná slovesa, ale to učení vám prostě nejde a nebaví vás a vůbec, nejradši byste na to hodili vidle...? Existuje několik důvodů, proč tomu tak může být.
Ve škole jsme všichni strávili spoustu let a odnesli jsme si odtamtud hromadu vědomostí, zkušeností (ať už dobrých či špatných), a taky určitý způsob učení, mindset, se kterým přistupujeme k novým věcem, které se potřebujeme naučit. A ne vždy je to tak úplně výhra.
Když potkáte na ulici člověka, který si něco povídá sám pro sebe, asi si pomyslíte něco o jeho duševní nerovnováze. Napadlo vás ale někdy, že by samomluva mohla být i užitečná?